Samotář

11. listopadu 2015 v 20:20 | Tess
Ohayo lidi!
Tak jelikož je školní rok a není moc času, tak tady ani neden z nás adminů nic moc nepřidává. Tak jsem si řekla, že sem přidám další kapitolu té mé povídky. Nečekala jsem, že se vám bude tak líbit. Když jsem s nápadem na tuhle povídku přišla, ,tak jsem si říkala: ,,Fajn budu to psát jen tak pro srandu, budu to dávat na blog a musím to bopsat do konce, protože se konečně musím pohnout! A budu se držek každý rady, kterou mi kdo dá!" Ale vám se ta povídka prostě líbí! Lidi já vás miluju, fak díky. Nikdy bych nečekala, že se vám budou ty moje blbůstky líbit. :D Na příští kapitolu si asi chvilku počkáte, jelikož jsem jí ještě ani nezačala psát, ale budu se snažit ji napsat co nejdřív. Takže tady to je!





,,Armine tys toho Marca někdy viděl?" zeptal jsem se. Armin to nejspíš nečekal, protože se zatvářil překvapeně. ,,No neviděl…Moc z bytu nevychází. Maximálně když jde na nákup. A s nikým se nebaví. Teda aspoň se mnou ne. Teda… s nikým jsem ho neviděl se bavit." Vysvětlil Armin. Pokýval jsem hlabou. To dávalo smysl. ,,Třeba se mu přihodilo něco, kvůli čemu je tak zamlklej." Nadhodil jsem. Takhle debata mě začínala bavit, ale podle Arminova výrazu mi došlo, že on se do tohoto rozhovoru pouští nerad. ,,No… nastěhoval se sem asi před deseti lety se svým kamarádem. Pořád byli spolu. Myslím, že spolu i chodili. Ten jeho kamarád se jmenoval Jean. Marco byl pohodář, s ničím si nelámal hlavu. Jean byl jeho pravým opakem. Nechával se ovládnout pocity a všechno bral strašně vážně. Chtěl pro sebe jen to nejlepší a myslel si, že právě Marco je tím nejlepším. Možná měl i pravdu. Ale osm let potom měli nehodu. Jeli z nějaké party. Oba byli napití. Řídil Marco. Když projížděli přes most, do cesty se jim připletlo auto, které jelo v protisměru. Jejich auto sletělo do řeky. Řidič toho druhého auta zavolal okamžitě záchranku. Marcovi se nic moc nestalo, ale Jean upadl do kómatu. A už se neprobral. Po roce to lékaři vzdali a odpojili ho. Marca to zničilo. Tolik věřil, že se Jean probere. Sesypal se z toho. Od té doby s nikým nepromluvil a vůbec nevycházel z domu. Dlouhé dny nic nejedl, ani nechodil za svými starými přáteli jako to dělával dřív, když ještě v něco doufal. Po nějakých šesti měsících se to zlepšilo, už chodil aspoň nakoupit, aby měl co jíst. Říkalo se, že tu dobu, co nikam nechodil, jedl myši, co mu běhaly po bytě, ale podle mě jsou to jenom drby. Pořád s nikým nemluví. Po baráku se šeptá, že mluvit zapomněl, kvůli tomu traumatu, který utrpěl a takový bláboly. Dává si to za vinu chudák. Ale na těch drbech asi něco bude, protože vždycky když ho pozdravím, tak jenom pokývne hlavou a jde dál. Minule jsem se s ním chtěl dát do řečí, ale vyhýbal se otázkám, na které se nedalo buď pokývat, nebo zavrtět hlavou. Asi bude lepší, když ho necháme na pokoji. Pochybuju, že by se najednou nějakým zázrakem rozpovídal. Maximálně tak, kdyby toho všeho už měl plný zuby, ale to se asi nestane." Dořekl Armin a podíval se na mě, asi aby zjistil, jak se tvářím. Nejspíš jsem se musel tvářit dost překvapeně, protože Armin pokrčil rameny a podíval se upřeně na koberec, jako by tam viděl něco, co pro mě bylo neviditelné. ,,To pro něj muselo bejt…dost strašný. Nedokážu si představit, že bych ztratil tebe….nebo Leviho. Mám nápad! Půjdu si s Marcem promluvit, co ty na to?" začal jsem nadšeně poskakovat na sedačce a musel jsem vypadat jako totální idiot, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. ,,Je to jen ztráta času, ale když myslíš, že se ti podaří ho přemluvit, aby se začal chovat jako dřív, tak ti nebudu bránit." Pokrčil Armin rameny.
Když jsem to řekl LEvimu, nechápavě zavrtěl hlavou. ,,Nechápu, k čemu ti to bude. Stejně se s tebou nebude bavit. S nikým se nebaví." ,,Ale se mnou se bavit bude. Dokážu ti, že na to mám!" sebevědomě jsem zapíchl prst do vzduchu, ale protože byl strop v Leviho bytě obzvlášť nízký, zapíchl jsem ho spíš do ně a bolestně jsem zasyčel, když mi v prstu křuplo. Za pár minut byl tak nateklý, že vypadal jako kulička hroznového vína, ale pořádně červená.
,,Ty jseš někdy opravdu neschopnej." Vzdychl Levi, když mi prst obvazoval kapesníkem namočeným ve studené vodě. Zahanbeně jsem hleděl na podlahu a podupával nohou.
Zaklepal jsem na Marcovi dveře a čekal jsem. Po chvíli se otevře a škvírkou, tak velkou, jako byl řetízek, který zabezpečoval dveře, na mě hledělo velké vyděšené oko. ,,Kdo jste? Co chcete?" zeptal se mě roztřesený hlas. ,,Jsem Eren Jeager. Nedávno jsem se sem nastěhoval. Armin mi o vás vyprávěl. Je mi opravdu líto co se stalo. Ale kvůli tomu tady nejsem. Chtěl jsem si jenom popovídat a seznámit se. Jestli teda budete chtít. Jestli ne, tak odejdu." Celou dobu jsem se usmíval, přestože uvnitř jsem na něj chtěl zakřičet, aby se vzpamatoval, přeci je to už tak dávno, ale neudělal jsem to. Pochybuju, že by se mnou potom chtěl mluvit. ,,No já…." Chudák nevěděl, co mi má říct. ,,Klidně zase půjdu. Nechci se vnucovat." Zopakoval jsem, kdyby mě náhodou neslyšel. ,,Ne já…pojďte dál. Měl bych se vzpamatovat, ale pořád se nějak nedokážu smířit s tím, že je Jean pryč." Vysvětlil a pustil mě do bytu. Vděčně jsem se na něj usmál a vešel jsem. Hlavně v klidu. Rozhlédl jsem se po jeho bytě a převalilo mě, že jsem neviděl nikde vůbec žádnou špínu. Měl tady skoro tak čisto, jako měl LEvi ve svém bytě. Když Marco zavřel, šel jsem za ním do zajímavě zařízeného obýváku. I když jsem měl oči na šťopkách, nikde jsem nezahlédl žádnou krysu, myš ani nic podobného. ,,Asi jsi slyšel všechny ty drby. Teda předpokládám." Vyrušil mě Marco v prohlížení místnosti. Nepřítomně jsem přikývl. Chvíli jsme si tak nezávazně povídali a on se mi pak sám nabídl, že mi řekne, jak to všechno doopravdy bylo.
,,Když jsme se sem s Jeanem přistěhovali, za pár měsíců jsme začali být tak oblíbení, že o Nilea, který byl do té doby středem pozornosti, už nikdo nezavadil pohledem. Nejspíš nás začal nesnášet. Ani se mu nedivím. Popularita pro něj byla vším. Dlouho jsem se s ním zkoušel spřátelit, protože jsem měl strach, že by nám něco udělal. Ale nechtěl se mnou mít nic společného. Jeanovi to bylo jedno a to Nilea asi ještě víc štvalo. Pořád jsem Jeanovi opakoval, že se na to všechno má vykašlat a říct Nileovi, že ho to mrzí, ale neposlouchal mě. Pak, když jsme jeli z jedné oslavy, se to stalo. Jedna část cesty byla docela nebezpečná. Byla to zatáčka, za kterou nebylo vidět. Museli jsme troubit, aby auto, které jelo proti nám vědělo, že si má dávat pozor. Z jedné strany byla skála a z druhé strany příkrý sráz. Byla tam sice svodidla, ale stejné to bylo o hlavu. Jean měl v autě ten protivný klakson, na který když zatroubíš, hraje Macarenu. Jeli jsme do té zatáčky a troubili jsme. Když vtom se proti nám vyřítilo auto a narazilo do nás. V tu chvíli mě napadlo, že nás chce někdo zabít. Klakson musel být slyšet, to bylo jasné. On dostal smyk a my narazili do svodidel. Než jsem se stačil vzpamatovat, auto se otočilo a znovu do nás vrazilo, tentokrát takovou silou, že to svodidla nevydržela a my sletěli přímo dolů z útesu. Jean dopadl přímo na tvrdou zem a ještě se pod ním roztříštilo okýnko. Možná by přežil, kdyby….kdybych…kdybych na něj nespadl a nevyrazil mu dech. Snažil jsem se ho z auta vytáhnout, ale sám jsem měl co dělat, abych se z něj dostal. Zlomil sem si žebro a ruku. Jean byl na tom hůř. Mnohem hůř. Měl zlámaná všechna žebra, obě ruce, rozbitou hlavu, hned na několika místech a ještě k tomu byl pořezaný ze střepů z okna. I když sanitka přijela co nejdřív, už mu nemohli pomoct. Policii jsem řekl všechno - jak jsme troubili a jak do nás to auto úmyslně narazilo a shodilo nás z útesu dolů. Poslechli mě, ale nevypadalo to, že by mi věřili. Zklamaný, že to odmítají vyšetřit, protože to podle nich byla nešťastná nehoda a já měl štěstí, že jsem přežil, jsem šel domů a nikam se mi nechtělo. Občas mi někdo z bývalých přátel přinesli jídlo a chodil jsem jen do nemocnice, protože se doktoři nakonec rozhodli, že to s Jeanem zkusí, protože se uzdravoval celkem rychle. Kosti mu srostly, rány se zahojily, ale tím to skončilo. Neprobral se. Tak ho odpojili. Nikam se mi nechtělo. Zůstával jsem doma. Nechtěl jsem jíst ani spát, jen někdy jsem si vzal něco, co jsem našel, abych byl sytý a občas jsem na pohovce usnul a probudil se až druhý den ráno. Vůbec jsem neměl pojem o čase. Kolik je hodin nebo jaký je den. A bylo mi to z celého srdce jedno. Ještě k tomu, když jsem za dveřmi slýchával ty hnusný drby, které jejich původci říkali tak nahlas a ještě k tomu před mými dveřmi, jako by snad chtěli, abych to slyšel, vyběhl ven a vyvrátil jejich velký omyl. Jako by snad chtěli, abych byl jako dřív. Nic z toho jsem však neudělal. Místo toho jsem začal přemýšlet nad tou domnělou nehodou. Nadával jsem si, že mě to netrklo dřív a okamžitě jsem běžel na policii. Vysvětlil jsem jim, že nás z toho srázu určitě srazil Nile, protože žárlil, že jsme tak populární a on už ne. Dávalo to dokonalý smysl. Jeli k němu domů a zatkli ho. S jeho rodiči to málem seklo, ale po několika hodinách na policejní stanici, kdy byli z vyslýchání unavení jak policisté, tak Nile, se konečně přiznal, že to byl on. Poslali ho na čtyři roky do vězení za pokus o vraždu a vraždu. Od té doby mi je nějak líp. Nedokážu to vysvětli. Jako kdyby mi ze srdce spadl obrovský kámen. Chtěl bych začít zase normálně fungovat, ale nejsem si jistý, jestli jsem na to připravený a navíc…taky jsem zamilovaný a bojím se jí podívat do očí." Dopověděl Marco a po tvářích mu stékaly slzy. Určitě to bolelo, když to takhle vyprávěl. Rozbrečelo to i mě, ale hbitě jsem si slzy setřel a dal mu ruku kolem ramen. ,,Bude to v pořádku. Co kdybychom byli přátelé? Určitě si budeš rozumět i s Arminem a s Levim." Nabídl jsem mu s úsměvem, abych ho povzbudil. Doufal jsem, že si to nevyloží, jako že se mu posmívám. On se na mě taky usmál a přikývl. ,,Výborně. Tak pojď! Seznámím tě s nimi." Nadskočil jsem radostí, chytil ho za ruku a táhl ho ke dveřím. ,,Nejsem si jistý, jestli….jestli je mi natolik dobře, abych se s někým seznamoval." Připustil a já jen mávl rukou. Ale to víš, že jsi. Jen tě chci varovat před Levim. Vypadá sice jako kdyby chtěl vraždit, ale ve skutečnosti je milej. Jen si dává pozor na to, komu důvěřovat." Informoval jsem ho a zaklepal jsem na dveře Arminova bytu, u kterých jsme se zastavili."
Po nekonečném čekání se dveře konečně otevřely a vykoukl Armin. Jakmile spatřil Marca, jeho ústa se zformovala do překvapeného O.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Erisuka Erisuka | 21. prosince 2015 v 12:34 | Reagovat

*---* Honem to chce další díl! :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama